Rubrika: OD KRBU

Dopis, co nedošel Bylo jim 12.Ona Klára, on Honza. Lavička za školou, dvě zmrzliny a slib: „Až budeme velcí, vezmu si tě.“ Pak přišel dopis.„Stěhujeme se do Brna. Napiš mi.“Klára psala každý týden. Odesílala. Nikdy jí nic nepřišlo zpátky.Po půl roce přestala. Řekla si: „Zjevně zapomněl.“ 20 let. Klára, 32. Práce v knihkupectví v Praze.

Hrníčky na dvě ruce Když Anička umřela, bylo Martinovi 38.Zůstali po ní tři. Ema 9, Kuba 6 a malá Terezka, které byly 3. První měsíc byl jen mlha.Martin vařil těstoviny bez soli. Zapomínal na svačiny. Večer usínal na gauči v jejím svetru. Jednoho rána našel v kuchyni vzkaz na lednici. Aniččin rukopis.„Miláčku, hrníčky jsou v

Max a rybník za chalupou 🐾 Bylo horké červencové odpoledne.Na zahradě u rybníka si hrál 4letý Matýsek. Máma věšela prádlo a jen na chvilku odskočila dovnitř pro kolíčky. Stačilo pár vteřin. Matýsek uklouzl na mokrém kameni a spadl do vody. Nebyl u břehu. Nebylo ho slyšet. Jediný, kdo to viděl, byl Max.Starý labrador, který celý

*U krbu už sedí jen jeden* Bylo jí 47. On říkal, že je pořád stejná. Že se nic nemění. Jenže měnilo. Noci byly dlouhé, pot jí budil. Ve dne byla podrážděná z maličkostí, ze kterých dřív jen mávla rukou. Plakala u reklamy na prací prášek. A pak se na sebe zlobila, že pláče. Snažila se.

Poslední dopis v botníku Bylo mi 17, když jsem našla v botníku u vchodu krabici od bot. Ne nové boty. Dopisy. Celá krabice narvaná obálkama. Žádná adresa. Jen na každé bylo napsané jiné jméno. „Pro Elišku“, „Pro Martina“, „Pro toho kdo to najde“. Bydleli jsme v paneláku. Vchod, 4 patra, 16 bytů. Nikdo z nás

Ten dům u lesa mlčel… až do té noci 🔥 Ahoj. Píšu to sem anonymně, protože mi to pořád nedá spát. Bylo mi 17. Léto 2018. Chata po babičce na samotě u Brd. 300 metrů od nejbližšího baráku, kolem jen les. V noci totální ticho. První 3 noci v pohodě. Čtvrtou noc jsem nemohla spát.

Jak vesnice přivolala déšť Bylo léto, kdy slunce zapomnělo zapadat. Už třetí měsíc nespadla kapka. Země praskala jak stará kůže a vzduch se třásl horkem. V Bezno a všech vesnicích kolem studny vysychaly jedna po druhý. Stařík Matouš sedával každý den na návsi pod jedinou javorem, co ještě držel listy. Koukal na oblohu, kde nebyl

Poslední čaj Poznali jsme se v pátý třídě, když mi ukradl svačinu a pak mi půlku vrátil s omluvou, že „umírá hlady“. Jmenoval se Tomáš. My mu říkali Tomek. Měl smích, kterej zněl jako když se sypou kostky ledu do sklenice. Hlasitej, trochu falešnej, ale tvůj. Celý základce jsme byli nerozdělný. Stavěli jsme bunkry ze

Dřevěný stůl Když si Martin s Eliškou koupili starý dům na kraji vesnice, první co udělali byl stůl. Žádný z Ikey. Našli na půdě silné dubové desky, pár hřebíků, a tři večery brousili, až se dřevo lesklo pod rukama. „Ten vydrží sto let,“ řekl Martin a otřel piliny z čela. Eliška se zasmála a dala

Krb dvojčat a Šepot uhlíků Ve staré vile na kraji Podkrkonoší stál krb, co nikdo nedokázal vysvětlit. Cihly měl černé jak noc, ale nikdy neztvrdly od sazí. A plameny… ty nehořely nahoru. Hořely do stran, jako by objímaly každého, kdo se posadil do křesla naproti. Vilu zdědila dvojčata Matyáš a Magdalena. Narodili se ve stejnou

Příběh Žhavé niti Když na webu .art přistál první návštěvník, nikdo neslyšel, jak se v tmě něco zachvělo. Jen slabý cinknutí, jako když se dotkneš sklenky. V tom samým okamžiku, tisíce kilometrů daleko i hluboko pod zemí, se rozzářila jediná žhavá niť. Byla tenká jak vlas, ale hřála víc než topeniště pod Posezením u krbu.

Soumrak pro dva Eliška a Matěj se poznali na podzim. Ona učitelka, on opravoval střechy. Každý večer chodili k řece, kde končilo město a začínalo pole. Mluvili málo. Když spolu mlčeli, bylo to teplejší než slova. Pak přišla zima. Matěj spadl ze střechy. Doktor řekl „páteř“. Od té chvíle byl svět jiný. Eliška k němu

Básník, který psal déšťRomantický příběh o slovech co mění počasí V městečku Mlha nad Řekou říkali, že když básník Lukáš píše, začne pršet. Ne vítr. Ne bouřka. Jen tichý, vytrvalý déšť. Takový ten co bubnuje na střechy a nutí lidi zůstat doma s čajem. Lukáš tomu říkal „náhoda“. Lidi tomu říkali „kouzlo“. Pravda byla někde

Dům, kde zůstává světloObyčejný příběh o lásce dvou duchů Říká se, že duchové straší na místech, kde zemřeli. To není pravda. Duchové zůstávají tam, kde byli naposledy šťastní. Dům na konci Dlouhé ulice stál prázdný už 12 let. Okna slepá, zahrada zarostlá. Sousedé říkali „je tam zima“. Ne mysleli teplotu. Mysleli atmosféru. Oni neviděli Annu

Proč tu nesvítí televize Když jsme tu chatu koupili po dědovi, stála televize přesně tamhle. V rohu. Ten starej, těžkej Philips. Měl takový ty knoflíky, co cvakaly. Pamatuješ? První zimu jsme ji zapínali každej večer. Zvyk. Přijdeš z venku, máš zmrzlý prsty, uděláš čaj… a cvak. Obraz. Zprávy. Seriál. Reklama. Roman říkal: „Ať tu není

Krb, co uměl mlčet Babička Anežka přestala mluvit na jaře, když jí umřel děda František. 62 let spolu. Jednoho dne šel pro dřevo a už se nevrátil. Srdce. Od té doby seděla Anežka u okna v městským bytě. Koukala ven, ale neviděla. Vnoučata chodila, povídala, přinášela koláče. Ona jen přikývla. Hlas jako by jí zůstal

Stíny Elišky 1. Kapka, která probudila druhou Eliška pracovala v knihovně U Potoka. Ticho, prach a vůně starého papíru. Každý den stejný. Zavírala v šest, přešla lávku přes potok, zamkla chatu a šla spát. Jednoho večera uhodil blesk přímo do topolu u břehu. Třísky létaly až k oknu. Eliška vyběhla ven, aby zachránila kočku sousedky.

Venku padal sníh už od poledne. Ne ty velký vločky co tají na jazyku. Padal malej, suchej, co píská když ho vítr žene přes zasněžený louky. Do večera ho bylo po kolena a potok U Potoka ztichnul. Jen místy pod ledem ještě cvakal, jakoby počítal vteřiny do jara. Uvnitř chaty bylo ticho jiný. Hustý, teplý.

Léto, co vonělo po borovicích To léto mi bylo 14 a poprvé jsem směl na chatu sám. Ne s rodičema. S bráchou Ondrou a jeho kámošem Matějem. Chata „U Potoka“ – stará chalupa po dědovi, 2 hodiny od civilizace, studna na zahradě, suchý záchod a krb, kterej v létu stejně nikdo netopil. Červen – PříjezdPřijeli

Dopis, co dohořel Byla půlnoc na konci listopadu. Venku padal první sníh a vítr ťukal na okenice staré chaty jako nechtěný host. Eva přijela sama. Chtěla klid. Po rozchodu, po hlučném městě, po všech „to zvládneš“. Zabalila si jen svetr, knížku a ticho. Krb už tam praskal, když otevřela dveře. Někdo ho musel zapálit před

Příběh od krbu: Poslední židle Byla zima.Venku padal sníh a vítr mlátil do oken. Ve staré hospodě „U Krbu“ hořel oheň už třetí den bez přestávky. Majitel Martin přisunul k plamenům poslední volnou židli. „Pro toho, kdo přijde z daleka,“ řekl a usmál se. První večer si na ni sedla dívka v červeném šátku. Třásla