Poslední čaj
Poznali jsme se v pátý třídě, když mi ukradl svačinu a pak mi půlku vrátil s omluvou, že „umírá hlady“. Jmenoval se Tomáš. My mu říkali Tomek. Měl smích, kterej zněl jako když se sypou kostky ledu do sklenice. Hlasitej, trochu falešnej, ale tvůj.
Celý základce jsme byli nerozdělný. Stavěli jsme bunkry ze starých dece, chytali žáby v potoce za městem, vymýšleli blbosti, co by vydaly na průšvih. On byl ten odvážnej. Já ten, co to pak všechno odnášel domů vyprat.
Po škole šel na učňák, já na gimpl. Život nás trochu roztrhal, ale každý léto jsme se vraceli ke krbu. Doslova. Jeho děda měl chatu s kamenným krbem a my tam pařili kytaru, pili levný čaj z termosky a slibovali si, že jednou pojedeme do Norska. Nikdy jsme nejeli.
Posledně jsme se viděli na podzim. Přijel na den do Prahy. Měl kruhy pod očima a hubnul, ale pořád se smál stejně. Říkal, že je to jen únava z práce. Dali jsme si čaj v jeho oblíbený kavárně. Zapomněl peněženku, tak jsem to zaplatil já. Zamávali jsme si u metra. „Příště to dám já,“ řekl. „A vezmem tu slivovici, ne jen čaj,“ smál se.
Nepřišlo žádné „příště“.
Zavolala mi jeho sestra tři týdny po Vánocích. Hlas měla tichej, jako když mluvíš v kostele. Autonehoda. V noci. Za mlhy. Nestihl ani zabrzdit.
Na pohřbu jsem neuměl mluvit. Stál jsem tam s kelímkem čaje v ruce, protože kafe jsem nikdy neměl rád a on to věděl. Každý říkal „byl to hodnej kluk“, „měl celý život před sebou“. Všechny ty věty, co nic neznamenaj, když ten člověk zmizí.
Nejtěžší přišlo až doma. Otevřel jsem Messenger a tam to bylo. Poslední zpráva ode mě: „Hele, vzpomínáš na tu chatu? Musíme tam zase vyrazit na jaře.“ Odesláno. Nepřečteno.
A pak jsem našel jeho poslední zprávu mně, ze dne kdy jsme byli na čaji. Jen jedna věta, bez kontextu, odeslaná o půlnoci: „Díky, že jsi.“
Dlouho jsem nechápal za co. Za tu svačinu v pátý třídě? Za zaplacenej čaj? Za to, že jsem nikdy neodmítl jet na tu chatu, i když pršelo?
Až po měsících mi to došlo. Díky, že jsi. Prostě byl. Že jsem byl jeho kamarád. Že jsem existoval v jeho světě a dělal ho míň osamělej.
Teď je to dva roky. Chata je zamčená, klíč má jeho sestra. Každý podzim tam jedu sám. Zapálím v krbu, uvařím dva čaje. Jeden vypiju. Druhej postavím naproti sobě na stůl a nechám ho vychladnout.
Mluvím tam nahlas. Vyprávím mu blbosti z práce, nadávám na vládu, vzpomínám na žáby z potoka. Směju se tomu jeho smíchu, co mi zní v hlavě.
Někdy mám pocit, že se ta prázdná židle naproti mně pohne. Že slyším jak říká: „Dáš si slivovici? Už na ten čaj kašli.“
A já odpovím: „Ne. Čaj je náš. A díky, že jsi.“
Protože on furt je. V těch historkách, co vyprávím novým lidem. V tom jak se směju hlasitě, až se lidi otáčej. V každým šálku čaje, kterej si uvařím sám.
Smrt ti kamaráda nevezme. Jen ti ho přesune do jiný místnosti. A ty musíš najít cestu, jak se tam za ním občas zastavit na čaj.