Poslední dopis v botníku
Bylo mi 17, když jsem našla v botníku u vchodu krabici od bot. Ne nové boty. Dopisy.
Celá krabice narvaná obálkama. Žádná adresa. Jen na každé bylo napsané jiné jméno. „Pro Elišku“, „Pro Martina“, „Pro toho kdo to najde“.
Bydleli jsme v paneláku. Vchod, 4 patra, 16 bytů. Nikdo z nás ty jména neznal. Táta řekl ať to vyhodím. Že je to blbost a že to někdo jen zapomněl. Ale já to nevyhodila.
Každý večer jsem si vzala jeden dopis. Sedla jsem si na schody a četla.
Byly to všechno dopisy na rozloučenou. Ne sebevraždy. Rozloučení.
„Odcházím do Brna, už se nevrátím. Odpusť mi.“
„Promiň že jsem to nedokázal říct osobně. Už jsem pryč.“
„Jestli čteš tohle, tak už bydlím někde jinde. Díky za všechno.“
16 dopisů. 16 bytů ve vchodě. Došlo mi to až u posledního.
Poslední obálka byla bez jména. Uvnitř byl jen klíč a lísteček:
„Pro toho kdo to najde. Otevři byt č.12. Všechno je tvoje. Už jsem odešla.“
Byt 12 byl prázdný už 3 měsíce. Stará paní Nováková. Nikdo ji neviděl stěhovat. Jen jednoho dne zmizela.
Klíč pasoval. Uvnitř nic. Jen prázdné skříně a na kuchyňské lince hrnek s uschlým čajem. Jako by odešla uprostřed sousta.
Dodnes nevím kam šla. Ani proč nechala ty dopisy v botníku. Jestli je tam dávala ona. Nebo někdo jiný.
Krabici mám pořád. Schovanou pod postelí. Někdy v noci vytáhnu jeden dopis a přemýšlím.
Kam asi ti lidi šli? Začali někde znovu? Nebo to byly jen lži?
OTÁZKA NA KONCI:
Našli jste někdy doma věc, která vám změnila pohled na člověka co tam bydlel před vámi? Co to bylo?
Odpověď na : FÓRUM