*U krbu už sedí jen jeden*
Bylo jí 47.
On říkal, že je pořád stejná. Že se nic nemění.
Jenže měnilo.
Noci byly dlouhé, pot jí budil. Ve dne byla podrážděná z maličkostí, ze kterých dřív jen mávla rukou.
Plakala u reklamy na prací prášek. A pak se na sebe zlobila, že pláče.
Snažila se. Brala čaje, chodila na procházky, smála se i když na to neměla sílu.
Ale on nechápal. Říkal: „Jsi jiná. Jsi protivná. Už nejsi ta moje.“
Jednoho večera seděli u večeře. Ticho.
On řekl: „Já už to nezvládám.“
Ona přikývla. Protože ho chápala. A protože už neměla sílu bojovat za dva.
Odjel. Dům zůstal tichý.
Teď večer zatopí, sedne si do křesla a dívá se do plamenů.
Už nepláče. Jen je jí zima i když je léto.
A nejvíc bolí, že to nebyl nikdo cizí.
Bylo to její vlastní tělo, které je od sebe odneslo.