Jak vesnice přivolala déšť
Bylo léto, kdy slunce zapomnělo zapadat. Už třetí měsíc nespadla kapka. Země praskala jak stará kůže a vzduch se třásl horkem. V Bezno a všech vesnicích kolem studny vysychaly jedna po druhý.
Stařík Matouš sedával každý den na návsi pod jedinou javorem, co ještě držel listy. Koukal na oblohu, kde nebyl mráček, jen vybělená modř, co pálila do očí. Děti už nehrály venku. I stín byl horký.
Jednoho večera, kdy vedro bylo tak hustý že se dalo krájet, sešli všichni u vyschlé studny. Hlasů bylo málo. Všichni šetřili dechem.
„Tak co, Matouši? Tvoje bába prý uměla mluvit s mraky,“ řekla Květa, co měla doma 3 žíznivý kozy.
Matouš jen pokrčil rameny. „Bába říkala, že déšť se nepřivolává prosbou. Přivolává se vzpomínkou.“
Celou noc nespal. Ráno vytáhl ze stodoly starou dřevěnou píšťalu, co po bábě zbyla. Byla popraskaná jak ta země. A vytáhl i mísu. Ne s vodou. S prachem. S prachem z prvního jarního deště, co schovával 40 let.
„Co to je?“ ptali se lidé.
„Vzpomínka,“ odpověděl. „Mraky musí vědět, nač čekáme. Že nejsme jen žíznivý krky. Že jsme ti, co sázej, co pečou chleba, co zpívaj dětem.“
Rozdal každému hrst hlíny ze svých polí. „Vezměte si kousek svý země. A řekněte jí nahlas, proč chcete déšť. Ne pro sebe. Pro ni.“
Lidi se smáli. Pak jeden začal. Mladý Vojta, co měl pole s pšenicí: „Chci déšť, protože ta zem mě živí odjakživa. A já jí to chci vrátit.“
Pak Květa: „Pro kozy. Ale hlavně proto, že když prší, voní ta hlína tak, že si vzpomenu na mámu.“
Jeden po druhým. Staří i děti. Každý řekl své „proč“. Ne „dej mi vodu“. Ale „vracím ti život“.
Matouš začal hrát na píšťalu. Tón byl tichý, chraplavý, skoro neslyšný proti vedru. Ale jak hráli a mluvili, vítr se zvedl. Poprvé za měsíce. Nebyl horký. Byl suchý a nesl vůni té hlíny, co drželi v dlaních.
Prachem z mísy mávl nad hlavou. „Pamatuj!“ zakřičel k nebi.
Hodinu se nic nedělo. Jen vítr sílil. Pak se na západě objevila čárka. Šedá. Lidi zadrželi dech. Čárka rostla. Mraky se začaly sbírat jak stádo, co slyšelo volání.
První kapka padla Matoušovi na čelo. Studená. Pak druhá na Vojtovu ruku držící hrst země.
A pak se to strhlo.
Déšť nepadal. Lilo. Bubnoval na střechy, smýval prach z oken, naplňoval studny tak rychle že lidé jen koukali s otevřenou pusou. Děti vyběhly ven nahý, smály se a chytaly vodu do dlaní.
Matouš seděl pod javorem, píšťala mu spadla do bláta. Už nehrál. Jen se usmíval.
Květa k němu přišla celá mokrá. „Jak jsi to udělal?“
„Nic jsem neudělal,“ řekl. „Déšť nespadne pro prosby. Spadne když mu ukážeš, že tu ještě někdo je, komu na té zemi záleží. Mraky si jen pamatujou.“
Od té doby, když je sucho, se v Bezno scházej u studny. Nep prosit. Připomínat si. Říkat zemi nahlas: „Jsme tady. A záleží nám na tobě.“
A déšť chodí. Ne vždy hned. Ale chodí.